top of page

Něco o naší obci...

 

 

Židovské osídlení Teplic je prastaré. První doložené zmínky o židovských obyvatelích Teplic pocházejí z roku 1414, kdy byly Teplice označovány jako klášterní městečko patřící místnímu ženskému benediktinskému klášteru.

 

Židé byli uváděni jako věřitelé místní šlechty a Teplice jako poddanské město jim poskytovalo trvalé útočiště a mnohé hospodářské výhody oproti městům královským. Právě z nich byli Židé soustavně vypovídáni a byli nuceni se řídit přísnými zákony zvanými Statuta Judeorum vydanými již Přemyslem Otakarem II.

 

Doklady o budově synagogy najdeme v městských knihách již kolem roku 1550. K ní pak přibyla vlastní židovská škola a rituální lázeň - mikve. O tehdejším postavení Židů v Teplicích nejlépe vypovídají Instrukce vydané roku 1606 Radslavem Vchynským, tehdejším vlastníkem teplického panství; Židé se nesměli bez svolení vrchnosti stěhovat, usadit, prodat či koupit dům, ani si stěžovat pražskému rabínovi.

 

Na počátku Třicetileté války, v roce 1618, žilo v Teplicích 78 Židů, po skončení války v roce 1652, kdy v Teplicích zbylo jen 500 křesťanských obyvatel, jich zde bydlelo 231.

 

Prvním známým rabínem byl roku 1654 Löbl Baum. Roku 1668 byli neprávem tepličtí Židé vrchnostenským příkazem dvakrát vypovězeni z města a ostatní byli vykázáni do židovského ghetta. Vyhnaní Židé se usadili v okolí a v nedalekých Sobědruhách si založili vlastní náboženskou obec, zřídili hřbitov a postavili synagogu.

 

Židé byli vždy vítaným zdrojem příjmů vrchnosti, platili zvláštní poplatky za ochranu i z provozované obchodní a řemeslné činnosti. Díky jednomu z nich, tzv. "Pardongeldu" zavedenému Clary-Aldringeny v roce 1696 si můžeme udělat obrázek o tom, co bylo zdrojem obživy teplických Židů - obchodovali, půjčovali peníze na úrok a podíleli se i na lázeňském podnikání. Kromě těchto dávek platili také městu daň z pozemků a realit, za průchod k židovskému hřbitovu, za používání městského vodovodu, za bydlení ve městě i kontribuce vojsku.

 

Roku 1726 byl vydán tzv. Familiantský zákon, přísně omezující počet židovských rodin v Rakouské monarchii. Za působení tohoto zákona poklesl v Teplicích počet židovských rodin na 55.

 

Až doba vlády Josefa II. přinesla osvobození Židů od středověkých restrikcí: patenty byla zrušena zvláštní označení na oděvech Židů a povinnost bydlet v ghettu; bylo povoleno studium na vysokých školách, provozování téměř všech řemesel a živností a stravování s křesťany. Přijat byl také zákon o jménech - Židé museli mít zapsáno určité jméno s německým příjmením.

 

1. června 1793 postihl Teplice velký požár, při kterém vedle 166 křesťanských domů vzalo za své i celé židovské ghetto uprostřed města. Díky podpoře vrchnosti však byla čtvrť záhy obnovena a byly postaveny i troje nové lázně - pro muže, ženy a cizí Židy. Čtvrť však již nebyla přísně vymezena a stala se součástí města. Roku 1831 byl založen Israelitische Badeinstitut, který spravoval hospitál sloužící i k léčbě cizích Židů.

 

Od roku 1832 měla teplická židovská náboženská obec i svého prvního studovaného rabína - Dr. Zachariaše Frankla. Bouřlivý rok 1848 pak přinesl zásadní změnu právního postavení židovských obyvatel: získali svobodu pohybu a usídlení, otevřel se jim přístup do veřejných úřadů. Roku 1861 byla odstraněna jedna z posledních středověkých restrikcí - Židům bylo povoleno bez omezení vlastnit a najímat půdu.

 

V roce 1853 měly Teplice 2 800 obyvatel, z toho 500 židovského vyznání; v roce 1870 tu bylo již 1 280 Židů. Tento vzrůstající počet členů obce vedl v letech 1880 - 1882 k vybudování nové velké synagogy - nejprostornější synagogy, která kdy byla v Čechách postavena.

 

Po 1. světové válce přišla velká skupina ortodoxních Židů - uprchlíků z východní Evropy, kteří se na Teplicku usadili. V roce 1932 čítala Židovská náboženská obec v Teplicích kolem 5 000 osob. Její obvod tvořily kromě Teplic a části Trnovan obce Bořislav, Rtyně nad Bílinou, Kladruby, Újezdeček, Žalany, Řetenice, Hudcov, Bystřany, Duchcov, Ledvice, Libkovice, Lahošť, Mariánské Radčice, Jeníkov, Oldřichov a Zabrušany.

 

Události v nacistickém Německu, připojení Rakouska a hrozba obsazení pohraničí donutila řadu židovských rodin k odchodu již koncem léta a v září 1938. Do konce roku opustilo teplický okres na 7 000 Židů, po sobě zanechali značný majetek. Kronika vypočítává, že z 231 velkých podniků ve městě mělo 89 židovské majitele a téměř všechny obchody byly v židovských rukou. V Teplicích zůstalo 511 opuštěných vil a domů a 526 bytů.

 

Po válce se vrátila jen hrstka židovských obyvatel a tak většinu z téměř 1 300 členů obnovené židovské obce tvořili uprchlíci z Podkarpatské Rusi. I z nich většina využila možnosti odstěhovat se do nově vzniklého státu Izrael, takže v Teplicích žilo roku 1949 jen 420 Židů.

 

Dnes má teplická židovská obec, působící i v okresech Most, Chomutov a Louny, pouhých 100 členů a jedinou modlitebnu v teplické Lipové ulici č. 25 v budově bývalého Židovského lázeňského institutu, neboť obě teplické i sobědružská synagoga padly za oběť válečnému a poválečnému úsilí o vymazání židovských památek z tváře našich měst.

 

NOVÁ SYNAGOGA V TEPLICÍCH-ŠANOVĚ

 

Ve druhé polovině 19. století se teplická židovská komunita začala velmi rychle rozrůstat. V 70. letech již stará synagoga v bývalém ghettu nestačila pojmout všechny věřící, proto padlo rozhodnutí postavit novou synagogu, která by vyhovovala sílící židovské obci a zároveň ji reprezentovala. Počet Židů v Teplicích neustále stoupal - v roce 1879 bylo napočítáno 1 718 osob židovského vyznání a v roce 1890 byla teplická židovská obec s počtem 1 865 osob po Praze druhou největší židovskou obcí v Čechách!

 

V roce 1872 se teplické židovské obci podařilo zakoupit za 25 000 zlatých pozemky rodiny Haasových o celkové rozloze 5 071 m2 na vynikajícím místě - vrchu, který společně s dvěma dalšími vévodil bezprostřednímu okolí města Teplice. Vrch byl do poloviny 17. století nazýván Breite Stein (Široký vrch), poté pak Judenberg (Židovský vrch), když na něj byl roku 1669 přeložen původní židovský hřbitov. Po roce 1862 byl hřbitov uzavřen, lokalita Židovského vrchu a jeho okolí se stala velmi lukrativní pro novou zástavbu. Na samotném vrcholku, v těsné blízkosti židovského hřbitova, byl v letech 1861 - 1864 vystavěn evangelický kostel sv. Bartoloměje, po jižním svahu pak vedla cesta spojující město Teplice se Šanovem - pozdější Lípová ulice, podél níž vyrůstaly honosné vily.

 

Do stejného období můžeme také umístit vznik prvních stavebních plánů či spíše návrhů od známého vídeňského architekta Wilhelma Stiassneho, jak uvádí pozdější zpráva Chrámového spolku. Ačkoli současný stav bádání neposkytuje byť jedinou Stiassneho skicu či jinou indicii o jeho autorství, není nutné je popírat, přestože prováděcí plány vytvořil jiný architekt. Lze se domnívat, že silná a majetná židovská obec v Teplicích si chtěla zajistit pro tak významnou budovu toho nejlepšího architekta a obrátila se proto do Vídně na stavebního radu arch. W. Stiassneho (1842 - 1910), stavitele mnoha budov ve Vídni, četných synagog (Vídeň II - Leopoldgasse 29, Praha - Vinohrady a Jeruzalémská ul., Čáslav, Jablonec n. N., Malacky) a pozdějšího předsedu vídeňské židovské obce. Obec se tak mohla zaštítit jménem známého architekta, ten se však již nemusel obtěžovat vytvářením podrobných plánů. Ty v roce 1875 vytvořil architekt Herrmann Rudolph (1846 - 1924), který přišel do Teplic z Drážďan dokončit stavbu prvního městského divadla a poté se zde usadil.

 

Plány byly tedy vyhotoveny, vlastní stavba však byla zahájena až o několik let později, a to kvůli nejednotnosti názorů uvnitř židovské obce ohledně stavby sice potřebné, avšak monumentální a tedy velmi nákladné.

 

Důležitým momentem bylo založení Spolku pro výstavbu chrámu (Tempelbau Verein) v roce 1879. Účelem spolku, založeného po vzoru Spolku pro výstavbu křesťanského kostela ve Vídni, bylo pomocí dobrovolných sbírek a peněžních příspěvků vytvořit stavební fond, získat co nejvíce příznivců v obci a prosadit realizaci stavby nové synagogy. Na konci ledna 1880 se v místních novinách Teplitz-Schönauer Anzeiger opakovaně objevilo oznámení o připravovaném valném shromáždění spolku s cílem přijmout nové členy, zvolit představenstvo na další rok a projednat předložené návrhy. Shromáždění se konalo v neděli 1. února 1880 za účasti 36 členů; v květnu 1880, po více jak půlroční řádné činnosti, měl spolek již 111 aktivních a 86 přispívajících členů, nashromáždil majetek ve výši 910 zlatých 58 krejcarů a patřil k nejaktivnějším spolkům v celé židovské obci.

 

V létě 1880 bylo konečně rozhodnuto o stavbě synagogy podle plánů vypracovaných architektem Hermannem Rudolphem. Ty byly předloženy jako prováděcí k posouzení teplickému magistrátu 19. srpna 1880, který o dva týdny později vydal rozhodnutí o povolení stavby nové synagogy v Teplicích. Stavbyvedoucím byl jmenován sám Hermann Rudolph, který stavbu prováděl společně s dalším teplickým stavitelem Davidem Ferberem.

 

Slavnostní položení základního kamene se konalo za účasti četných hostí v dosti neobvyklém období, uprostřed zimy, 28. prosince 1880. Vlastní stavební práce pak začaly 11. března 1881. Rychle probíhající stavba však musela být v srpnu téhož roku přerušena kvůli sesedání části zdiva a čtyř pilířů, které měly nést velkou kopuli. Pilíře musely být strženy a znovu vystavěny na prohloubených základech, zároveň byly na radu Josefa Mockera (tehdejšího vedoucího architekta dostavby svatovítské katedrály v Praze) opatřeny železnými nosníky, které měly rovnoměrně rozvést tlaky kupole. Všechny tyto změny si vyžádaly vypracování nového, pečlivějšího projektu schváleného koncem února 1882, podle kterého pak byla stavba bez obtíží dokončena v létě téhož roku. V pátek 16. června 1882 bylo provedeno slavnostní letování báně stožáru organizované Spolkem za účasti reprezentace židovské obce. Do báně byly uloženy pamětní spisy o průběhu stavby a další dobové materiály. Samotná kolaudace se pak uskutečnila 6. září 1882.

 

Výstavba synagogy tedy proběhla v krátké době 18 měsíců, čemuž ovšem odpovídaly i stavební náklady, které se po rekonstrukci a započítání základního vybavení vyšplhaly na 100 000 zlatých. Tyto peníze, proinvestované teplickou židovskou náboženskou obcí, byly z velké části kryty půjčkami teplických peněžních domů a hypotékami na stavbu i pozemky. Část peněz byla díky pilnosti Spolku shromážděna sbírkami v židovské obci.

 

Velká slavnost vysvěcení nové synagogy, organizovaná celou židovskou obcí, se konala v neděli 10. září 1882 odpoledne. Spořádaný průvod členů obce, provázený i mnohými občany města, se za krásného počasí vydal na symbolickou cestu od staré synagogy v bývalém ghettu k nové synagoze. Po slavnostním otevření synagogy následovalo samotné vysvěcení uvnitř chrámu, kterému podle odhadu Teplitz-Schönauer Anzeiger přihlíželo na 2 000 lidí. Přítomno bylo mnoho významných hostí a delegací z okolních židovských obcí a ty, které se nemohly zúčastnit, zaslaly alespoň blahopřejný telegram. Večer se pak pořádal slavnostní banket v Zahradním sále (Gartensaal) knížete Claryho. U příležitosti slavnostního vysvěcení byla vydána i cínová pamětní medaile.

 

Při vysvěcení chrámu ale nebyla budova plně vybavena - chybělo vnitřní osvětlení (nahrazené svíčkami), nebylo zavedeno vytápění, inventář byl pouze částečný a malba a další řemeslné práce musely být s ohledem na vlhkost v novostavbě odloženy.

 

Synagoga byla vystavěna v neorenesančním slohu s maurskými prvky. Neorenesance byla v poslední čtvrtině 19. století zcela dominantním slohem veřejných a monumentálních staveb a není proto divu, že zmíněný sloh byl zvolen i pro stavbu nové teplické synagogy. Ta totiž nebyla jen sakrálním prostorem židovského náboženství - Domem božím, ale i budovou, ve které se Židé mohli scházet ke studiu nebo k řešení společenských záležitostí; svou honosností i velikostí měla reprezentovat moc a sílu vlastní židovské obce a tento účel splňoval právě neorenesanční sloh, ve stavbě prezentovaný symetričností, zdobnými prvky průčelí a velkou kopulí, připomínající kopuli dómu ve Florencii.

 

Oproti tomu maurský sloh byl na našem území používán výhradně u synagog - Židé totiž ve druhé polovině minulého století, v době posilování občanských svobod, dávali daleko větší důraz na místo, odkud původně přišli. Jejich původní vlast - Palestina - byla však již po staletí ovlivněna působením arabských stavitelů. Není proto divu, že když si Židé v Evropě chtěli připomenout svůj původní domov i ve vlastních stavbách, obrátili se k islámské architektuře. Také u teplické synagogy se do celkového neorenesančního pojetí stavby mísily, jakoby nenápadně, prvky maurského slohu. Mezi nimi měly největší váhu čtyři malé kopule v rozích stavby, které doplňovaly velkou hlavní kopuli - stejně jako například štíhlé minarety doplňovaly kopule islámských mešit. Mnoho dalších takových prvků bylo skryto před zraky vnějších pozorovatelů ve vnitřní výzdobě chrámu.

 

Synagoga byla rozměrnou kubickou dvoupatrovou budovou s trojlodní dispozicí zakončená na východní straně půlkruhovou apsidou. Všechna čtyři průčelí budovy byla symetricky členěna vysokými okny a zaplněna četnými dekorativními prvky, které čerpaly z odkazu renesanční architektury. Průčelí završovala mírně svažitá střecha korunovaná velkou centrální kupolí spolu se čtyřmi malými v rozích stavby. Monumentálnosti stavby (jejíž rozměry činily 41 m na délku, 25 m na šířku a 42 m ke špici stožáru hlavní kupole) dala vyniknout i skvělá poloha stavební parcely a synagoga tak společně s evangelickým kostelem vévodila Židovskému vrchu a v širším pohledu pak panoramatu celého města - její vysokou hlavní kopuli bylo možno zahlédnout ze širokého okolí.

 

Na tomto místě je nutné podotknout, že budova svou výstavností a velikostí patřila mezi skvosty židovské sakrální architektury severozápadních Čech. Celková kapacita či jen samotný počet míst k sezení této budovy neměl v tehdejších Čechách téměř obdoby - jedinou srovnatelnou stavbou je budova Velké synagogy v Plzni.

 

V teplické synagoze bylo přízemí za vstupní halou, zakončené na východní straně svatostánkem s Thorou, vyhrazeno pro muže a poskytovalo jim 734 míst k sezení. Místa žen byla, jak je v synagogách zvykem, od míst mužů oddělena. V tomto případě se nacházela v 1. a 2. patře na galeriích obíhajících ve tvaru U hlavní loď. Galerie poskytovaly ženám 638 míst k sezení. V místnosti nad přízemní vstupní halou byla zřízena zimní modlitebna se 120 sedadly pro muže a 70 pro ženy.

 

V synagoze působil až do roku 1938 Teplický chrámový spolek, který se v roce 1884 stal nástupcem původního Spolku pro výstavbu chrámu. Ve stanovách si spolek jako oblast svého působení stanovil "opatření materiálních prostředků ke zkrášlení a vybavení židovské synagogy v Teplicích, podporu Židů odkázaných na pomoc a šacení chudých dětí školou povinných".

 

Pravidelné akce spolku se prolínaly s mimořádnou činností, která se z největší části týkala zajištění a provedení různých stavebních úprav, adaptací a rekonstrukcí v budově synagogy. K těm nejdůležitějším úpravám patřila v roce 1883 instalace plynového osvětlení. V roce 1905 pak následoval celý komplex adaptací, kdy byla konečně provedena vnitřní malba a obložení stěn červeným mramorem do výše 1 m, osazení dvojitých oken a instalování parního vytápěcího kotle. V roce 1927 pak bylo zastaralé plynové osvětlení nahrazeno elektrickým.

 

V říjnu 1938 byly Teplice postoupeny Německu. Velké většině teplických Židů se však podařilo opustit město a tak synagoga zůstala od 9. října zcela opuštěná. V prosinci starosta učinil opatření v rámci ochrany majetku, kterým uzavřel synagogu proti možnému působení vandalů a snažil se společně s říšskou správou nalézt nové využití pro budovu. Jako nejlepší využití se pro město, které potřebovalo nové obecní budovy, jevilo umístit do synagogy (po vnějších úpravách) muzeum, městský archiv a současně ji využít i jako koncertní sál a galerii. Tomuto řešení byla nakloněna i říšská správa. Pokus o zachování stavby byl však přerušen nocí ze 14. na 15. března 1939, kdy byla při místních nepokojích synagoga zapálena a do rána zcela vyhořela. Vzhledem k povaze škod bylo městským stavebním úřadem ihned rozhodnuto o demolici ruin.

 

Tímto nedůstojným způsobem tak zmizel jeden z klenotů architektury města Teplic. Stejný osud během války potkal obrovskou většinu architektonicky cenných synagog v pohraničí. Jediné, co nám po nich zbylo, jsou nečetné vzpomínky, dokumentace a dobové fotografie.

 

 

bottom of page